pondělí 4. dubna 2011

Kristýna a její úterní večer v divadle

"Jdeš v úterý cvičit?" zeptala se mě v neděli odpoledne Kristýna aniž by zvedla oči a dál listovala nějakým ženským časopisem.

"Chtěl jsem jít, ale pokud máš nějaký plán, nebo nápad kam bychom mohli večer zajít, tak to samozřejmě zruším.", odpověděl jsem a v duchu jsem se začal těšit na příjemně strávený večer. Z představy dvou hodin strávených v posilovně jsem nebyl nijak zvlášť nadšený, jako obvykle. Ale protože jsem Kristýně slíbil, že se o sebe budu více starat a budu pečovat o svoje tělo a zejména postavu (Kristýna naprosto nesnáší jakékoliv náznaky "pivního pupku"), začal jsme pravidelně cvičit a snačil jsem se frekvenci 2¨x týdně dodržovat.

"Jen jdi, potřebuješ to, máš po zimě minimálně 3 kïla nadváhu" (což je mimochodem pravda) a dodala: "já jen, že také přijdu v úterý později, tak se nediv , že nebudu doma ža přijdeš, jdu do divadla, víš?"

"Do divadla? A s kým, když já budu na cvičení?" zeptala jsme se nechápavě.

"Pozval mě jeden kolega z práce do Národního divadla, víš? A protože vím, že chodíš v úterý cvičit, tak jsem mu slíbila, že s ním půjdu. On je docela fajn. Sice není tak hezký, upravený a s nalakovanými nehty jako ty, ale je to normální chlap a chci trošku změnu, tak doufám, že to pochopíš".

"T t to si děláš srandu?" zakoktal jsem , "přece nemůžeš jít s nějakým cizím chlapem do Národního divadla! Vždyť tam vždycky chodíme spolu!" nevěřil jsem vlastním uším, že by ji něco podobného mohlo vůbec napadnout a vzpomněl jsme si na naše návštěvy divadel, na které se Kristýna vždy krásně oblékne, vezme si krásné samodržící krajkové punčošky, boty na podpatku, a které se téměř pokaždé zvrtly v nějakou zábavnou formu D/s hry.

"To víš, že můžu a také že půjdu" odpověděla pobaveně "A chtěla bych aby jsi mi ještě dnes dojel pro lístky do pokladny Národního divadla, mají do 6, tak si pospěš! Na internetu je už jen pár posledních lístků a ten kolega z práce nechal lístky na mě, víš? Tak se rychle seber a upaluj pro lístky!" poručila autoritativně. "A nepřej si mě když to nestihneš!", řekla velmi tiše, ale důrazně ... a odešla do sprchy.

Podíval jsme se na hodinky, bylo půl 6 a pět minut. Naprosto bezmyšlenkovitě jsem se rychle oblékl a vyrazil ven a celou cestu mi v hlavě běželo tisíce otázek a obrazů ... a byl jsem docela zmatený, protože ty představy byly strašně nepříjemné ... ale zároveň jsem je nemohl pustit z hlavy a nemohl jsem na ně přestat myslet ...




2 komentáře:

  1. No a jak to dopadlo??

    OdpovědětVymazat
  2. Zajímavě :) Kristýna mě na základě Tvého komentáře nutí napsat pokračování, tak snad to co nejdříve hodím na papír/klávesnici

    OdpovědětVymazat